O kus dál k náměstí stál v Sadové (dnešní Pionýrské) ulici německý vojenský zásobovací oddíl s naloženou municí. Ten během prvního dělostřeleckého útoku vedeného Rudou armádou z Hutiska dostal přímý zásah, byl zničen a začal hořet. Oddíl byl složen převážně z maďarských vojáků, z nichž sedm tento zásah nepřežilo a byli provizorně pochování v nedalekém parku. Vedle stojící Jahnův dům, ve kterém byla také četnická stanice se podařilo pohotovým zásahem uhasit.

Ten nešťastný den v pátek 4. května jsem šla s tatínkem do města, bylo slyšet jak německé tanky střílejí někde pod Hradiskem. Stála jsem s tatínkem, tak jsem se nebála. Když jsme přešli most, v tom okamžiku vyšla obrovská rána - oheň, blesky, rachot, výstřely, valil se na nás kouř a vzduchem hvízdaly střely. Tatínek se svalil a já jsem si lehla vedle něho. Nepohnul se, volala jsem ho, prosila, aby řekl, co se stalo. Ani sama nevím proč, běžela jsem do parku, křičela a zase se vrátila k tatínkovi. Třepala jsem s ním, ale vše bylo marné, nejevil známky života. Ještě chvilku jsem se tam motala, ale pak jsem běžela přes most domů blízko nádraží. Maminka se rozplakala a já také, ale za tatínkem jsme nemohly. Venku se střílelo a my jsme musely samy do sklepa. Na tu hrůzu nikdy nezapomenu.

Alenka Skoumalová, dcera Antonína Skoumala

V sobotu ve dvacet tři hodiny přišlo k nám sedm německých vojáků a žádali pokoj, kde by si mohli odpočinout, že mají stráž. V pokojích jsme měli všechna okna vytlučená, nabídli jsme jim dvě pohovky, které byly na chodbě v přízemí. Museli jsme jim navařit kávy, že je jim zima. Řekli: "Že tak ještě dvě hodiny můžeme být klidni ve sklepě, ale pak budou výbuchy dosti silné." Já jsem dával pozor, co tam Němci dělají. Něco pilovali, pak bylo slyšet přesýpání plíšků. Napadlo mne, že se chystají vyhodit most. Zabránit jsem tomu nemohl, snad kdybych měl granát, abych mohl odpravit všechny najednou. Před jednou hodinou všichni odešli a já jsem se šel podívat na chodbu, jestli tam něco nezanechali. Chodba byla prázdná, dveře do spížky byly pootevřené, chtěl jsem se podívat, co tam nechali, vzal jsem za kliku a v tom okamžiku , když jsem pohnul dveřmi, nastal strašlivý výbuch. Hýbal se celý dům, sklo, kamení, malta se sypaly ze všech stran. Hlomoz plechu praskot lámaného dřeva a hrozný tlak vzduchu si vynutilo myšlenku, že je konec světa. …

Když se rozednívalo, vyšli jsme ven a uviděli první Rusy a vítali jsme je s nadšením. Uviděli jsme náš krásný most rozbitý a jedním koncem v řece Bečvě. Dlažební kostky z mostu byly rozházené a jedna vletěla až do kuchyně.

Joža Nývlt

V pátek ráno (4. května) byl v parku velký ruch. Němci, ale hlavně Maďaři nakládali a vykládali různé věci. Otevřela jsem okno a ptala se Maďarů, co bude dál, uměli slovensky, že čekají na chleba. V 11 hodin ho dovezli, krásný, bílý a chystali se k odjezdu. Mezi auty stál asi osmiletý chlapec doktora Ježka z Ostravy, utekli před válkou, prohlížel si auta. (Jak jsem se dozvěděla, chlapci se jako zázrakem nic nestalo.) Olinka se vrátila z města, stála mezi kuchyňskými dveřmi. Pak nastal obrovský výbuch a já jsem viděla, jak Olinka letí vzduchem, a já jsem se ocitla na druhé straně místnosti a uslyšela výkřik: "Hoříme!"

Před domem hořela nákladní auta, vybuchovala munice, hořel benzín v rozbitých sudech. Plameny šlehaly rozbitými okny až do kuchyně. Na zmrzačené vojáky, jak hledají pomoc přikrčení vedle zdi, nikdy nezapomenu. Znovu výbuchy, schovaly jsme se pod schody do malého sklípku. První přesný zásah někde z Hutiska, částečně zachránil Rožnov rozmetáním velkého množství střeliva. U nás v domě byla četnická stanice a ve službě byli jen svobodní. Hledali nás a vyprávěli, jaké měli štěstí, že v tom okamžiku nestáli u okna. Štěstí, že tady byli a hasili rámy v oknech a hořlavý materiál, kdyby ne, jistě jsme vyhořeli. Pan Straka usuzoval, že Rusové jsou již v Rožnově. Když střelba trochu utichla, přesunuli jsme se kolem zdi do druhého sklepa ve dvoře a tam nás našel manžel. Chyběla jen dcera Míla. Všude plno skla, omítky, ale starý dům vydržel.

Anna Jahnová

Tu a tam explodoval nějaký granát, na Lázi ale jinak nějaké bezprostřední nebezpečí nehrozilo. V sobotu 5. května jsme byli v místnosti od západu a tu manželka Božena potřebovala kalhoty pro syna Mirka. Vešla do východní světnice, otevřela skříň a v tom přiletěla oknem kulka. Prostřelila ji břicho. Nehleděl jsem na nebezpečí, běžel jsem do Rožnova k panu MUDr. Kavanovi. Tam mi řekli, že není doma, že je na Pasekách u Paprskářů. Běžel jsem i tam. Manželce bylo zle, začalo jí modrat břicho, měla velké bolesti, a tak bez pomoci skonala.

Bohuš Trčka

Zdroje:
42 hodin Jak jsme prožívali osvobození v květnu 1945
Miloš Kulišťák, 2005, ISBN 80-239-4258-1