Ještě větší rozhořčení ale způsobila odpověď. Kromě několika formálních nedostatků nemohlo být memorandum přijato, protože bylo psáno česky (deputanti byli posláni do Olomouce údajně proto, že řekli hraběti, aby se naučil česky, když na jeho panství žijí poddaní, kteří mluví česky). Martin Michna svolával schůze nejen rožnovských občanů, ale také představených z okolních obcí a psali nové stížnosti a opět česky a hlavně žádali, aby obce mohly samy vybírat daně a odevzdávat je na vrchnostenském úřadu v Krasně, protože byli přesvědčeni, že je úředníci šidí.

Když všechny žádosti k ničemu nevedly, Michna a dva další měšťané se vydali do Vídně, aby své stížnosti předložili na nejvyšších místech. A skutečně byli vlídně přijati na audienci u císařovny Marie Terezie. Ona si pamatovala, že jí věrní Valaši pomáhali ve válce o rakouské dědictví, i když prohrané. A skutečně hrabě František Žerotín dostal pokyn, aby žádosti v české řeči přijímal a nechal si je přeložit a rozhodně předešel nebezpečí nějaké vzpoury. O daních nebyla žádná zmínka.

Jenže tenkrát jakoby Michna ztratil soudnost a dopustil se podvodu. Poslal kontribuční archy za posledních 22 let (1826-1848) na Krajský úřad do Brna k revizi a zfalšoval podpisy konšelů a purkmistra a opatřil městskou pečetí, kterou si neprávem půjčil. Když se na podvod přišlo, byl Michna a ještě pět nejvíce odbojných občanů předvoláno do Krásna na vrchnostenský úřad. Nedostavili se ani na druhé předvolání, které jim osobně doručil purkmistr.

To bylo něco neslýchaného. Do Rožnova byl vyslán oddíl portášů, aby Michnu a 5 dalších zatkli. To se nepodařilo, protože obyvatelé města se vzbouřili a portášům v akci zabránili. To mělo pro poddané velice zlé následky. V lednu 1751 byli na vrchnostenský úřad do Krásna pozváni purkmistři, rychtáři a účastníci schůzí, které Michna svolával, aby přednesli všechny své stížnosti a požadavky krajskému hejtmanovi. Měli pochybnosti o dobré vůli vrchnosti, viděli v tom lest a nepřijeli.

Hejtman vyhlásil další termín schůze za týden a opět pozvaní nepřijeli a vzkázali, že se obávají, že by se už z Krásna nevrátili a ať pan krajský hejtman přijede za nimi do Rožnova. To se také stalo a když se všichni v Panském šenku (hotel Radhošť) shromáždili, hejtman přijel, ale s ním přes 600 vojáků. Rožnov byl obklíčen vojskem, které bylo vysláno i do okolních dědin.

Všichni shromáždění byli podrobeni výslechu a 24 z nich bylo zatčeno a v poutech odvedeni do vězení v Krasně. Michna byl při výslechu podroben krutému bití a propuštěn domů, protože bylo pravděpodobné, že by cestou do Brna k soudu zemřel. 16 zatčených bylo převezeno na Špilberk, kde po několika týdnech týrání a v nezdravém prostředí umírali a po dvou a půl měsících jich zůstalo naživu jen pět. Ti, co přežili, byli odsouzeni do vyhnanství do města Raabu v Uhrách a nikdy se už domů nevrátili. Navíc, rodiny postižených měly ještě výlohy s vězněním zaplatit a obec hradit pobyt vojska. Michna se cítil za osud mrtvých a vyhnaných odpovědný, také mu to mnozí vyčítali, a tak nepoučitelný rebel napsal další stížnost do Vídně s žádostí, aby bylo z Rožnova odvoláno vojsko a vyhnanci propuštěni domů.

Výsledkem bylo opětovné zatčení Martina Michny, který byl odsouzen do vyhnanství do Raabu a už se nikdy do Rožnova nevrátil. Jeho hospodářství a ještě dalších osmi rebelů bylo prodáno v březnu 1755 v dražbě. Na první dražbu se nikdo nedostavil. Když byly grunty nabídnuty potom zájemcům z Meziříčí, rožnovští se druhé dražby zúčastnili. Michnův grunt koupil jeho příbuzný Michal Janík za 347 zlatých.

Na místě původní chalupy byl později postaven patrový zděný dům. Kdysi tam bylo Kristkovo železářství a dnes je tam pivnice. Má stále stejné č. 38, jako Michnova chalupa. Když byla bourána, pod schodištěm byla nalezena ukrytá městská pečeť, kterou kdysi Michna neprávem použil.

Čeněk Kramoliš historii rebelií popsal v románu Vězením a vyhnanstvím. Je to román, ale cenné jsou citace z různých stížností rožnovských měšťanů a odpovědí z vrchnostenského úřadu, které jsou autentické a podávají obraz o tehdejších vztazích vrchnosti k poddaným a naopak.

Možná udivuje, že takové nespravedlnosti a vzpoury se mohly dít na panství, které vlastnili Žerotínové, známí lidským přístupem k poddaným a jako vlastenci, kteří poskytovali na svých panstvích ochranu evangelíkům. Ve vlastnictví rožnovského panství se vystřídaly 3 větve rodu. V letech 1549-1694 větev meziříčská, 1694-1779 větev vizenbersko-falkenberská a 1779-1815 větev vizenbersko-losinská.

O rozkvět panství, které bylo zanedbané po době, kdy jej vlastnil Jan z Pernštejna, se velmi zasloužil pan Bernard (1557-1602). Zavedl řád do správy obcí, živností a polního hospodářství a přikázal vedení gruntovních knih. Byl známý svou péčí o sirotky, kterým se v té době ubližovalo a byli okrádáni.

Podobně pečoval o své panství i poslední majitel z meziříčské větve, rovněž Bernard Ferdinand (1660-1694). Snažil se o zlepšení života poddaných také pod vlivem své manželky Františky Eleonory Podstatské z Prusinovic. Její vztah k lidem byl pověstný. Za kmotry svého syna vybrala dva žebráky z meziříčského špitálu a sama se svým mužem byla několikrát kmotrou dětem svých poddaných. V té době byla u Žerotínů běžně používána čeština.

Listiny, vydané Bernardem Ferdinandem jsou psané v češtině a také závěť Františky Eleonory je psána česky. Její tři děti se nedožily dospělosti a je možno říct, že smrtí Bernarda Ferdinanda vymřela po meči meziříčská větev Žerotínů – česká a lidská.

Od roku 1794 vlastnili panství 85 let Žerotínové z větve vizenbersko-falkenberské. Tehdy se začala vyžadovat v úředním styku němčina a navíc velkou část této doby spravovali panství za nezletilé majitele různí vrchnostenští úředníci. A to je také doba velmi krutého zacházení s poddanými, které vedlo k častým rebeliím. Bylo tenkrát víc bití než chleba.

Z větve vizenbersko-losinské vlastnili panství jen dva majitelé. Poslední Ludvík Antonín neměl mužského dědice a panství poručil své dceři Josefě, která je prodala roku 1815 Františku Josefu Kinskému. Ten jako CK. major se zajímal víc o armádu, a tak starost o panství přenechal správci Josefu Drobníkovi. A to už je historie, kterou dobře známe. Poslední majitel panství z rodu Kinských Rudolf je prodal roku 1899 baronu Armínu Popperovi, což mělo katastrofální důsledky pro krásné lesy na celém rožnovsku, které bezohledně vytěžil.

Doubravka Vejmelková, 2019