Co víme určitě je, že Jan Halamíček se v roce 1874 obrátil na obec s žádostí o finanční příspěvek na provoz parních lázní, protože v chladných dnech, které byly i v létě časté, musí roztápět kotel a parní lázně jsou v lázeňském městě nutností. Založením lázní se zadlužil a lázně mu vynáší asi jen 2% vynaloženého kapitálu. Žádá o příspěvek 100 zl. ročně z léčebního fondu a za minulé roky náhradu.

Z toho je zřejmé, že lázně provozoval už před rokem 1874. Žádost byla zamítnuta proto, že nebyla řádně okolkovaná. Jestli obec vyhověla další žádosti nevím, ale Halamíčkovi se nedařilo, lázně neprosperovaly jak si představoval, zadlužil se a byl nucen kúpele prodat. Odešel za synem do Vídně.

Po odchodu Halamíčka vlastnil kúpele několik let stavitel Michal Barabáš , který je koupil v exekuční dražbě v roce 1884 a od něj je koupila obec v roce 1893 a pronajala je manželům Valentýnovi a Aloisii Vaškovým. Ze které větve rodu Vašků pocházeli nevím, ale v každém případě v době jejich působení to bylo dobré období.

Vaškovi pochopili, že jenom lázně je neuživí a tak zřídili restauraci, kavárnu a cukrárnu, pan Vašek byl povoláním cukrář a jeho žena výborná kuchařka, oba velmi společenští, na zahradě hrála lázeňská hudba, ale vlastní účel lázní se příliš nevyužíval. Když Vaškům skončila nájemní smlouva, nebyla již prodloužena. Pak se vystřídalo několik nájemců.

Za zmínku stojí snad lázeňský lékař MUDr. Kazimír Sawera, který se zavázal zavést vodoléčbu. (o to se pokoušel už MUDr. Vladislav Mladějovský v letech 1893-95, ale po neshodách s obcí z Rožnova odešel. Měl velké plány, zaváděl také terénní léčbu).

Sawera měl s obcí stále problémy a v roce 1915 zemřel, aniž by se mu podařilo své představy uskutečnit. Je smutné, jak osobní malicherné spory mohou ovlivnit a zmařit dobré myšlenky a záměry. Několik let (1918–1923) vlastnili lázně také sourozenci Jaroňkovi, kteří sousedili se zahradou. (Jejich vilku vlastnil původně MUDr. Sawera). Koho pověřili prací v lázních nevím.

Nastal stejný problém jako u předcházejících majitelů a nájemců--lázně nebyly ziskové. V roce 1923 se obec rozhodla konečně vybudovat vodoléčebný ústav na úrovni. V letech po 1. světové válce přišli na radnici noví zastupitelé, starostou byl zvolen velmi aktivní člen Lázeňské správy a Okrašlovacího spolku obchodník Osvald Kotouček, který měl na vybudování vodoléčebného ústavu zájem.

Obec vykoupila vedlejší Hlucháňovu a Kantorkovu chalupu a Jaroňkovu polovinu lázní, postavila novou budovu a přestavěla původní lázeňské zařízení (kotelnu, komín, vany ap.) Tenkrát dostala stavba přibližně takovou podobu jak ji vidíme dnes. V zahradě bylo Městské koupaliště s kabinkami nazývané basén, které sloužilo ještě v 50. letech než bylo vybudováno současné koupaliště.

Nové lázně byly slavnostně otevřeny v únoru 1924 a pronajaty MUDr. Sterzingerovi z Prahy, který byl specialistou na vodoléčbu. Lázně byly na tehdejší dobu vybaveny velmi moderně s možností ubytování. Do každého pokoje byla zavedena studená i teplá voda a ústřední topení. K dispozici byla dietní kuchyně.

Velmi přísný byl domovní řád. Zakazovaly se hádky a dokonce i hlasité hovory, aby hosté nebyli rušeni. Za ubytování se platilo předem a hosté si museli hradit dezinfekční prostředky. Nabízely se koupele studené, teplé, jehličné, sladové, tříslové, různé bylinné a parní. Na propagačním letáku se uvádělo, co všechno je možné vodou vyléčit. Připomíná to trochu dnešní klamavou reklamu… (neurastenie, hypochondrie, chudokrevnost, choroby nervů, oběhu krve, katary žaludku a střev, nemoci hrtanu, počínající tuberkulóza, bolest hlavy, ženské choroby, následky otravy alkoholem.)

MUDr. Sterzinger měl v plánu zřídit v ústavu rentgen a horské slunko, ale vznikl spor s obcí, kdo bude toto vybavení hradit. Po dlouhých tahanicích lékař z Rožnova znechuceně v roce 1928 odešel do Trenčianských Teplic. Poté byly lázně pronajaty lázeňskému lékaři MUDr. Kemplerovi, který jako žid nesměl od roku 1939 provozovat praxi a z Rožnova odešel. Jaký byl jeho další osud je představitelné. V době války byly lázně pronajaty MUDr. Kamenářovi, ale to se dostáváme už do nedávné historie, kterou si pamatujeme.

Během války proběhlo několik jednání o výstavbě lázní, které by měly úroveň jako Luhačovice, plánovala se výstavba lázeňské čtvrti. Po válce bylo ale rozhodnuto, že Rožnov bude průmyslovým městem a Klimatické lázně i Vodoléčebný ústav byly zrušeny. V budově byly umístěny ordinace lékařů, pamatuji si tady MUDr. Kavana, Masaříka, Dernického a nezapomenutelný zubař Nikolaj Kypet měl ordinaci v přízemí.


Ještě v 50 tých letech existovaly za budovou vanové lázně, kde se mohli občané vykoupat a také malé koupaliště s kabinkami, které sloužilo než bylo vybudováno velké koupaliště za Eroplánem. Půdorys tzv. basénu je ještě možno vidět z jednoho místa z Čechovy ulice.

Když byla postavena současná Městská poliklinika, bývalý Vodoléčebný ústav byl adaptován na ortopedickou kliniku Orthes, která má vynikající úroveň a pověst široko daleko. A z polikliniky, která zde ještě v šedesátých letech sídlila, zůstal jen název autobusové zastávky.

Očistné lázně v Rožnově existovaly už v první polovině 19. stol. Zmiňuje se o nich učitel a spisovatel Fr. Bayer, že se nalézaly v Dolní ulici u vdovy Štěpánkové a chladné kúpele u paní papírnice Fassmannové. MUDr. Polanský v Rožnovském průvodci roku 1863 píše o koupelích, kde je možno dostat teplou koupel za 20 korun sladovou za 35 korun jehličitou za 25 korun tříslovou za 25 korun. Pro chladné koupele je zřízena místnost blíž papírny, platí se 10 korun. O jejich přesném umístění se nezmiňují. Vůbec první zmínka o očistných lázní je v Artikulích ševčovských tovaryšů z roku. 1849 kde se píše, že tovaryši musí chodit do lázní „ve dvúch nedělách pod pokutú 7 malých peněz.“ Nevíme kolik to bylo, ale je to doklad, že nějaké lázně už zde byly a také je zajímavé, jak se cechy staraly o hygienu svých členů.

Doubravka Vejmelková, 2019