V prostoru mezi chodníkem a dnešním parkovištěm (v květnu 1945 zde stála hasičská zbrojnice) stával původní pomník obětem osvobozovacích bojů, než byl přenesen do městského parku. Prohlásil jsem, že se půjdu podívat ven, co se děje. Oknem na chodbě vidím u lékárny ležet čtyři mrtvé civilisty. Pod oknem stálo několik německých vojáků, kteří mne zpozorovali. Dodal jsem si odvahy, vyšel ven a zeptal jsem se jich, co se děje. Jeden z vojáků mluvicích plynně česky mně vysvětlil, že z vrchních vesnic nad Rožnovem začali Rusové na nás útok. Vtom jel po silnici na kole jeden německý voják. Zamířil přímo k těm lidem ležícím na ulici. Seskočil z kola a já myslel, že jim chce nějak pomoci. Ten ale začal jednomu mrtvému zouvat boty. Vyzul jednu a pak s ní praštil o zem. Potom začal vyzouvat druhého. Když byl s botami hotov, chytil ho za rameno a obrátil, sáhl mu do boční kapsy a vytáhl peněženku, z ní vyhodil nějaké lístky a peněženku schoval do své kapsy. Pak sáhl mrtvému ještě jednou do kapsy a sebral mu hodinky. Vzal boty do ruky a chtěl nasednout na kolo a tu nás teprve spatřil. Ten voják, co mluvil, zavolal na něj „Moje“, avšak on zatočil botami nad hlavou a odpověděl: „Nein, ales gutt.“, sedl na kolo a ujížděl po cestě dál. Tu jsem si v duchu řekl, jsou to ale raubíři.

Chtěl jsem jít zjistit ty mrtvé, ale znovu začala střelba a já musel zase do sklepa. Po delší přestávce to zase všechno utichlo a já šel zase k oknu na pozorování. Tu mne udivilo, když vidím, jak po ulici jde docela volným a vážným krokem p. MUDr. Letocha. Nedbal, že ještě sem tam padají výstřely, a šel k těm čtyřem mrtvým, co leželi na silnici. Každého pozvedl, a když zjistil, že jim není pomoci, zakýval jen hlavou a šel dál k lékárně a tam zavolal do rozbitých oken. Protože se mu žádný neozval, odcházel zase docela volným a vážným krokem zpět. Jeho klid a rozvaha mne velmi udivila a řekl jsem si, že je v něm vidět starého vojáka.

František Bajer

Zdroje:
42 hodin Jak jsme prožívali osvobození v květnu 1945
Miloš Kulišťák, 2005, ISBN 80-239-4258-1